Rozhovor Haló novin s fotografem Karlem Mevaldem.
Jaká byla vaše životní cesta s fotoaparátem?
Nebyla úplně jednoduchá. Začínal jsem tehdy v ČTK takříkajíc od píky, zpočátku jako fotolaborant. Pak jsem byl dva roky na vojně, a když jsem se vrátil, tak jsem měl slíbeno, že nastoupím na místo fotoreportéra v ČTK. Bohužel ale místo nebylo, tak jsem šel znovu do fotolaboratoře a tam pracoval asi jeden rok. Nakonec se uvolnilo místo o kterém jsem snil, a tak jsem mohl celých 40 let pracovat jako fotoreportér v ČTK! Psal se tehdy rok 1955, když jsem začal. Mnoho let jsem pak jezdil s fotoaparátem po fabrikách a po strojírenských závodech. Poznal jsem celé tehdější Československo. Opravdu jsme byli schopni tenkrát vyrobit téměř vše, takříkajíc od špendlíku až po lokomotivu. Měli jsme na dobré úrovni i letecký průmysl.
Kam jste rád jezdil fotografovat?
Například do Škody Plzeň, to byl obří podnik a já tam fotil například turbíny, bylo to dost efektní. Dobře se mi ty velké turbíny fotily. Po nějaké době tohoto i jiného focení jsem přešel do skupiny fotografů, kteří fotili tehdejší politické špičky. Já měl výhodu, že jsem vyučený portrétní fotograf. Tenkrát ČTK dělala totiž oficiální portréty politiků. Já asistoval už u focení prezidenta Antonína Novotného, oficiální portrét prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody připravoval ještě jiný fotoreportér ČTK. Za to následující prezidenty jsem už fotografoval já. Zejména bývalého prezidenta Gustáva Husáka jsem fotil třikrát, protože po pěti letech se focení portrétu opakovalo, tvář prezidenta se tak jako u každého jiného člověka, časem samozřejmě měnila.
Jak se tehdy fotil portrét?
Portrét se dělal klasicky, velkoformátovou komorou, v atelieru a fotografie se retušovala. Až do doby, kdy se začal portrét dělat barevně, protože barva retušovat nešla.
Kdy a z jakých důvodů jste přestal fotografovat v ČTK?
Brzy po roce 1989 si mě jednou do kanceláře zavolal ředitel ČTK Petr Uhl. Najednou jsem jaksi začal v ČTK vadit, protože jsem zůstal komunistou. Uhl mi sice řekl, že si nesmírně váží toho, že jsem v ČTK tehdy byl již 40 let, ale že prý musí uvolnit pracovní místa mladším, kteří se hlásili o práci. Takže mě propustili. Domnívám se, že nejenom z tohoto důvodu, ale i z politických důvodů. A to nebylo fér. Odešel jsem z ČTK a byl asi půl roku bez práce.
A jak to bylo dál?
Pak jsem potkal známého, který pracoval pro levicový týdeník, který potřeboval dobrého fotoreportéra. Takže jsem začal pracovat a konečně nebyl nezaměstnaný. Vzápětí jsme dali dohromady partu lidí, kteří později založili dnešní Haló noviny. Patřím tedy mezi zakladatele Haló novin. Rád jsem v nich léta, skoro 20 let, pracoval. Nyní je to asi už 6 let co nepracuji, jsem v důchodu. Nedávno jsem si spočítal, že jsem byl fotoreportérem 65 let. Byla to nesmírně zajímavá a také náročná práce, jak po psychické, tak po fyzické stránce.
Můžete to upřesnit?
Mnohdy jsem fotil z velké výšky, třeba z vrtulníku, ale někdy i pod vodou. V mládí jsem závodně plaval, pak jsem se dal na sportovní potápění, takže jsem fyzičku měl opravdu dobrou. A jako sportovní potápěč jsem se zabýval i fotografováním pod vodou. To byl zase úplně jiný svět, naprosto jiný a také neskonale zajímavý. Ale také jsem hodně fotil v dolech, v šachtách mezi horníky. Dokonce jsem se tam jednou doslova podruhé narodil!
Opravdu?
Jistě. Bylo to na Ústecku, na Dole Ludmila. Sfáral jsem dolů mezi horníky, kteří tehdy těžili uhlí takzvaným komorovým odstřelem. Chtěl jsem vyfotit partu horníků, postavil jsem je do chodby, sám jsem vylezl na haldu uhlí a jen jsem je naexponoval a odešel z toho místa, tak na to místo spadl celý strop té odstřelené komory. Měl jsem obrovské štěstí, byl bych na místě mrtvý. Byla opravdu dobrodružná a po všech stránkách náročná práce.
Jaké vlastnosti musí mít správný fotoreportér?
Musí umět dobře fotografovat, ale také dobře psát a musí znát cizí jazyky. Pak je stoprocentně vybavený novinář. A může jet klidně až do Tramtárie, vždycky doveze zajímavé fotky a napíše články, protože se tam domluví.
Můžete prozradit pár zajímavých a třeba i humorných příběhů z fotografování státníků?
Když jsem třeba fotil naposledy G. Husáka, tak jsem volal na Hrad šéfa kanceláře, abych ho požádal, zda by nechal prezidentovi udělat do obrouček jeho brýlí normální skla bez dioptrií. Prezident měl hodně dioptrií a portrétní fotografie by z tohoto důvodu jinak nebyla dobrá. Měl by na ní příliš veliké oči. Dále jsem měl požadavek, aby maskér prezidentovi zakryl pár jaterních skrvn v obličeji. Když jsem poté v ateliéru Husáka fotil, tak mě pochopitelně v jeho brýlích, ale bez dioptrií, neviděl. Bylo to úsměvné, dělal si z toho legraci, měl nadhled.
Vraťme se ke státníkům. Můžete uvést ještě nějaký jiný zážitek s dalším z tehdějších prezidentů?
Ale jistě. Jednou jsem například společně s prezidentem ČSSR Ludvíkem Svobodou, bylo to v jeho pracovně na Hradě, čekal na příjezd zahraniční delegace, která však měla zpoždění, neboť uvízla v dopravní spičce v Praze. Svoboda mě nenechal čekat za dveřmi, ale gentlemansky mě pozval na „rumeček“, jak on říkal. Připili jsme si a mě trochu mrzelo, že s námi není další fotoreportér, aby mě s Ludvíkem Svobodou vyfotil právě při této příležitosti.
Hodně jste za svůj život cestoval. Máte nějaký příběh ze zahraničí?
Vzpomínám třeba na rok 1973, na státní návštěvu Gustava Husáka na Kubě. V našem programu byla návštěva řady zajímavých míst. Přijeli jsme například do pohoří Sierra Maestra v blízkosti Santiaga de Cuba. Chtěli jsme jet na jednu farmu, ale nemohli jsme tam jet limuzínami, „finca“ byla vysoko v horách, takže jsme jeli terénními džípy. Seděl jsem v jednom autě pro novináře a za námi se kolona aut připravovala k odjezdu. V jednom džípu seděl za volantem Fidel Castro a vedle něj Husák, tlumočnice a člen prezidentské ochranky. Vůz pro novináře měl však při odjezdu poruchu, čekali jsme pak chvíli než ho opraví. Měl jsem tak čas na to, udělat dobrou bezprostřední fotku Husáka s Fidelem, což se mi povedlo. Nakonec motor džípu opravili přítomní mechanici společně s Fidelem.
Co by jste rád řekl závěrem?
Že jsem byl i v místech, kde jsem viděl lidi umírat hlady, i v místech, kde lidé žijí v přepychu a bohatství. Navštívili jsme třeba Indii a já na ulici fotil neuvěřitelně chudé lidi, žebrající děti i starce a poté v téže zemi, téměř za rohem, nádherné paláce a neuvěřitelné umělecké skvosty. Využíval jsem služebních cest do zahraničí i k tomu, abych si „bokem“ fotil přírodu, krásná místa a charakteristickou krajinu. V Etiopii jsem třeba zažil neuvěřitelnou průtrž mračen, seděl jsem zrovna v autě s obchodním radou z Československa a ten mi říkal, že prší po 40 letech! Takové to bylo štěstí! Z této země mám i parádní fotku prezidenta Novotného. Chytal na pobřeží moře prutem ryby. Takovou fotku opravdu nikdo nemá! A podobných, na tu dobu neoficiálních fotografií mám ve svém archivu více …
(Rozhovor vyšel 13. ledna 2017 v deníku Haló noviny, autorem je R. Rybák, toto je upravená a zkrácená verze pro web mevald.com)