Jiří Mevald – fotogalerie

Mathilda Nostitzová odešla z Československa po únoru 1948, do své rodné země se mohla vrátit až po pádu komunistického režimu. Jejím hlavním posláním se stala pomoc slabozrakým a nevidomým lidem. Založila Nadační fond Mathilda, který podporuje projekty přispívající ke zlepšení kvality života zrakově postižených. Angažuje se také v organizaci výcviku vodících psů.

Video fotoknihy zde / kliknout /- KNIHA_MN

Kréta – jaro 2016 – Iron MIRTOS 2016

Gastrofóry a jiné věci k smíchu

aneb Můj nejoblíbenější prezident

Česká a evropská gastronomie by byla chudší, kdyby ji Jiří Mevald svou výraznou přítomností neobohacoval. Nebylo jistě náhodou, že v časech šedého bezčasí, na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých minulého století, byl zvolen prezidentem našeho Klubu přátel stravování v přírodě. Název toho spolku by snad mohl připomínat jiná uskupení, například Svaz československo – sovětského přátelství, jehož účelem bylo zostřené přátelství se sovětskými soudruhy. Účelem tohoto našeho klubu přátel byla zcela dobrovolná kulinární a společenská činnost. Spojoval nás zájem o dobré jídlo podávané v přírodním prostředí a snaha uniknout z hájemství vládnoucí blbosti do říše radosti. Programem byly pikniky, různé grilovací párty a kulinářské pokusy.

Ano, pro Jirku je jídlo radost. Sám skvěle vaří a dobře zná gastronomický svět. Jeho fotografické Gastrofóry ukazují, jak dobře rozumí problematice klasické i moderní gastronomie a jak je si vědom všech úskalí, s nimiž je praktická gastronomie spojena. Výsledkem je záznam některých neopakovatelných okamžiků plných čistého nevykalkulovaného humoru. Pak je tu další soubor fotografií se zcela jednoznačným názvem – Smích. Zde se představuje jako neúnavný poutník za lidským porozuměním a úsměvem. Věří, a my rádi věříme s ním, že život žitý s úsměvem může být docela snesitelný.

Známe se s tím člověkem jen asi padesát let. A tak mohu s klidným svědomím prohlásit, že ze všech prezidentů, které znám a které si pamatuji, je mým nejoblíbenějším. Je velmi pravděpodobné, že si ho taky oblíbíte, ale nechám to na vás…

Pavel Kácha

Fotografie – Gastrofóry

Fotografie – Smích

2014 – Na Krétě …

2014 – Na Krétě…z pohledu příteleTomáše Vondrovice -básníka a překladatele, dramaturga a textaře.

Miss Kréta pózuje Jiřímu Mevaldovi (100 +1)

…na Krétě zanechal své srdce – a dobře udělal. Stalo se to před mohými léty, vím o tom, protože jsem byl přitom. A tak také vím, že nesmírná pláň modrého moře a hloubka azurových nebes, bezpočet hvězd za noci, po ránu slunce i luna současně nad hlavou, stejně jako staré kmeny stříbrných oliv a drnkavé zpěvy hřbetů vln (i nitra taveren!) – to všechno se do toho jeho srdce vejde. A do očí, ve kterých pořád žhne slunce.

A taky se těm očím nabízí – jako děvče, které se rádo fotografuje – tisíce námětů: od portrétů místních i nemístní(ý)ch kamarádů, kterých tam má za leta pěknou řádku, přes mlsné kozy a opilé čmeláky, až po – pochopitelně – všemožné hostiny z místních specialit. On to prostě nemůže nefotit.

A pak je tu ještě jeden důvod, proč tu jeho srdce bydlí. Tím druhým, neméně živým a trvalým, je jeho milovaná Jarmilka – která (podobně jako moje Eva) odešla k blaženým bohům poněkud před námi, a které tu Jířík každoročně nosí z agory náruče plné růží. Svěřuje je moři, to je dopraví za obzor, a občas mu je s příbojem zase vrací, jako tajný, nenápadný polibek.

Tak Jiříku, ať je těch růží tolik, co nekončících vln mirtosského příboje. Neboť růží není nikdy dost.

Více o jižní Krétě v knížce: Tomáš Vondrovic: Otlučený zázrak.

Fotografie – Kréta

Svatba – křtiny – pohřeb

Základní akord, trojzvuk rodinného života.

Na Krétě – nejen na Krétě, ale na Krétě zvlášť – je „rodina“ opravdu jedním ze zlatých klíčů života vůbec.

Rodina v nejširším smyslu toho slova, včetně sto- či spíše tisícihlavého příbuzenstva; davu, valícího se přes mnoho kolen, kolínek, vzdálených kořínků a úponků jediné společné duše. Přízně bratranců, sestřenic, babiček, stýců a pratet, táhnoucí se ne snad tou či onou vesnicí, ale mnoha vesnicemi a městečky z nejširšího okolí, mezi horami, olivovými háji, podél zátok s bárkami a něžnými tlapami skal, které připomínají mateřskou náruč obrovské lvice.

Rodina, která se v oslňujícím parnu vždy zúčastní, naplno a bez výjimky, každého z tónů onoho trojzvuku, jímž zní Velká Matka Kréta, když rodí, spojuje a posléze zase přijímá do svého klína některé ze svých hrdých dítek – vydařené nebo zatrolené; každé má nárok na její lásku, v radosti, lásce i žalu.

A děje se tak tady po mnohá tisíciletí, od dob, kdy se tu rodili, ženili, ba i umírali a znovu se rodili bohové; nesmějte se, sám Zeus se tu narodil, zemřel i zas-ožil, zeptejte se hory Juchta. A když jsme u toho, připomeňme, že když si Tehdejší Nejvyšší namlouval krasavici Danaé, proměnil se v mohutný zlatý liják, vzácnost ve zdejším počasí, déšť, který zasypal zvolené lože lásky zlatem. A ona neodolala.

Nu – dodnes na Krétě platí zvyk, podle nějž příbuzenstvo (a nejen ono) zasypává lože novomanželů několik dní před svatbou penězi (arci ne už zlatými) – jako příslib budoucího blahobytu. Takže tolik se zase nezměnilo – a krom toho je to praktické. Pak, že mytologie je k ničemu.

Křesťanství, na Krétě silné a pevné, zase řeklo své rodícím se neviňátkům: až do křtin se totiž nový malý tvoreček nesmí vůbec oslovit jménem, říká se mu „mrně“, „bébé“, někdy snad „ptáčátko“ – ale skutečné budoucí jméno se vyslovit nesmí! To mu přidělí až sám pop ve slavnostním rouše a při pravoslavném rituálu: tehdy se z tvorečka stane člověk. Jméno mívá po babičce či dědečkovi, podle toho, jestli v klanu panuje matriarchát či patriarchát.

A dobré je po čtyřicet dní jej chránit před uřknutním zlého oka (výtečný je česnek!), ať je to kluk nebo holka.

A co pohřeb? – Nu, zažil jsem tu průvody vskutku tragické tíhy pod nebem bez mráčku, se záplavami lidu a naříkajícími plačkami, které melodickým kvílením připomínají „thrénos“, nářek nad mrtvými – právě ten z řecké tragédie …

Tak tohle všechno, jak to vypráví na předcházejících řádcích Tomáš Vondrovic, se tu žije společně; a probírá se to při kávě či rakii v tavernách pod morušemi nebo platany, zalito modrým přísvitem spanilé Kréty, matky toho obrovského rodinného klanu, do kterého jsem se připletl i já. – A proto jsem to musel fotografovat.

Fotografie – svatba

Fotografie – křtiny

Fotografie – pohřeb Marie

Fotografie – pohřeb Mirtos