Svatba – křtiny – pohřeb

Základní akord, trojzvuk rodinného života.

Na Krétě – nejen na Krétě, ale na Krétě zvlášť – je „rodina“ opravdu jedním ze zlatých klíčů života vůbec.

Rodina v nejširším smyslu toho slova, včetně  sto- či spíše tisícihlavého příbuzenstva; davu, valícího se přes mnoho kolen, kolínek, vzdálených kořínků a úponků jediné společné duše. Přízně bratranců, sestřenic, babiček, stýců a pratet, táhnoucí se ne snad tou či onou vesnicí, ale mnoha vesnicemi a městečky z  nejširšího okolí, mezi horami, olivovými háji, podél zátok s bárkami a něžnými tlapami skal, které připomínají mateřskou náruč obrovské lvice.

Rodina, která se v oslňujícím parnu vždy zúčastní, naplno a bez výjimky, každého z tónů onoho trojzvuku, jímž zní Velká Matka Kréta, když rodí, spojuje a posléze zase přijímá do svého klína některé ze svých hrdých dítek – vydařené nebo zatrolené; každé má nárok na její lásku, v radosti, lásce i žalu.

A děje se tak tady po mnohá tisíciletí, od dob, kdy se tu rodili, ženili, ba i umírali a znovu se rodili bohové; nesmějte se, sám Zeus se tu narodil, zemřel i zas-ožil, zeptejte se hory Juchta. A když jsme u toho, připomeňme, že když si Tehdejší Nejvyšší namlouval krasavici Danaé, proměnil se v mohutný zlatý liják, vzácnost ve zdejším počasí, déšť, který zasypal zvolené lože lásky zlatem.  A ona neodolala.

Nu – dodnes na Krétě platí zvyk, podle nějž příbuzenstvo (a nejen ono) zasypává lože novomanželů několik dní před svatbou penězi (arci ne už zlatými) – jako příslib budoucího blahobytu. Takže tolik se zase nezměnilo – a krom toho je to praktické. Pak, že mytologie je k ničemu.

Křesťanství, na Krétě silné a pevné, zase řeklo své rodícím se neviňátkům: až do křtin se totiž nový malý tvoreček nesmí vůbec oslovit jménem, říká se mu „mrně“, „bébé“, někdy snad „ptáčátko“ – ale skutečné budoucí jméno se vyslovit nesmí! To mu přidělí až sám pop ve slavnostním rouše a při pravoslavném rituálu: tehdy se z tvorečka stane člověk. Jméno mívá po babičce či dědečkovi, podle toho, jestli v klanu panuje matriarchát či patriarchát.

A dobré je po čtyřicet dní jej chránit před uřknutním zlého oka (výtečný je česnek!), ať je to kluk nebo holka.

A co pohřeb? – Nu, zažil jsem tu průvody vskutku tragické tíhy pod nebem bez mráčku, se záplavami lidu a naříkajícími plačkami, které melodickým kvílením připomínají „thrénos“, nářek nad mrtvými – právě ten z řecké tragédie …

Tak tohle všechno, jak to vypráví na předcházejících řádcích Tomáš Vondrovic, se tu žije společně; a probírá se to při kávě či rakii v tavernách pod morušemi nebo platany, zalito modrým přísvitem spanilé Kréty, matky toho obrovského rodinného klanu, do kterého jsem se připletl i já.  – A proto jsem to musel fotografovat.

Fotografie – svatba

Fotografie – křtiny

Fotografie – pohřeb Marie

Fotografie – pohřeb Mirtos